Svět se změnil. Česku se už nevyplatí být energeticky soběstačným státem
09.02.2022
I proto vidíme tak obrovské rozdíly mezi kondicí různých unijních zemí. Nadto členové unie ve svém důsledku mohou posunout suverenitu i za hranice toho, co společně (jednomyslně) určená pravidla stanoví – jak ukázal případ brexitu či nedávné nerespektování rozsudku Soudního dvora Polskem.
Suverenita nezajišťuje ochranu před rozhodnutími, která se ukážou jako špatná. Nemění nic na realitě, ve které se nacházíme. Proto předtím, než země suverénně rozhodnou, je třeba zvážit důsledky. Suverenitu to neoslabuje, zato to zamezí škodám, které by špatné rozhodnutí přineslo.
České rozhodování o energetice, zejména pak o rozvoji elektroenergetiky, je jednou z oblastí, kde nás nedostatečné posouzení všech faktorů může stát hodně. Existují nejméně tři oblasti, které česká politická debata dost nezkoumá a někdy i ignoruje. Jde o obchod s elektřinou, roli Německa pro naši energetiku a koncept soběstačnosti.
Naše země správně označuje volný obchod bez překážek uvnitř EU jako zdroj naší prosperity. Jen málo komodit či zboží se dnes, alespoň v určitém množství, dá obchodovat tak snadno a levně jako elektřina. Propojitelnost sítěmi (nejen elektrickými) v unii roste a poroste, neb ji diktuje ekonomická efektivita, stejně jako potřebu kvalitních silnic, slušných kolejí nebo fungujících letišť. Náklady na převoz elektřiny jsou malé, rychlost blesková. Širší propojení též umožňuje řešit krizové situace a snižuje společná rizika. Zajišťuje přínos, který s obchodem vždy souvisí – efektivní využití konkurenčních výhod firem či třeba regionů, které jdou ku prospěchu občanů a většiny firem. Je proto s podivem, že právě u nás se tolik daří myšlence, že řešením problémů s vysokou cenou elektřiny je „odstřižení se“ od okolí.
Podkopali bychom tím jeden z pilířů, na kterém stojí jak naše ekonomika, tak i společná Evropa. Pokud bychom uspěli s izolováním našeho trhu s elektřinou, najdou se ti, kteří budou chtít to samé pro auta. Jiní pro zemědělské komodity. A unie, nejen její společný trh, nabere kurz ke svému konci.
V hlavní roli fyzika
Celoevropský trh s elektřinou sice dnes ještě neexistuje, ale dnešní propojitelnost vede k intenzivnímu obchodu ve fyzikálně určených regionech, které jsou dost velké a dost propojené. V rámci nich již nyní probíhá silný obchod, koordinace a spolupráce. Naše geografie rozhodla o tom, že naším celkem je region střední Evropy včetně Německa. Nabídka a poptávka týkající se elektřiny z Německa bude díky jeho velikosti zásadním faktorem pro vývoj „našeho trhu“ a pro ceny, za které se bude elektřina nabízet.
Německo, snad nejzřetelněji z unijních zemí, nastavilo již před více než dekádou jasný kurz své energetiky, který dnes většina následuje. Hlavním faktorem je rychlý, státem podpořený rozvoj obnovitelných zdrojů (OZE). Ty vyrábí elektřinu s minimálními variabilními náklady (a nejnižšími celkovými náklady z nových zdrojů). Tím tlačí v době, kdy masivně vyrábí, ceny k nule. Naopak v době, kdy neposkytují dostatek elektřiny, určuje cenu elektřiny výroba z uhlí či plynu (časem z jeho alternativ), přičemž plyn bude hrát při vyšší ceně emisní povolenky a poklesu jeho ceny v dalších letech hlavní roli.
Německo směřuje do roku 2030 k 80procentnímu podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny. Dražší stabilně produkující zdroje budou v době, kdy produkuje OZE naplno, mít problém se na trhu prosadit. A očekávaný vývoj cen krátkodobé elektřiny se propíše i do dlouhodobých kontraktů.
Struktura německé energetiky bude mít zásadní dopad na to, jaká výroba a za jakou cenu bude u nás dávat smysl. Navíc německé plány na rozdíl od českého snění o jednom jaderném bloku, který stav energeticky neřeší, se obvykle plní.
Co naše soběstačnost?
V 21. století státy přímo energetiku neřídí, doba polostátních monopolů naštěstí skončila, ale vlády stanovením podmínek výsledek ovlivní. Většinou jde o suverénní rozhodování. Náš stát proto může podpořit takový nárůst kapacity, který zajistí „soběstačnost“ (poté co si vyjasníme, zda jde například o roční výrobu elektřiny, nebo třeba „jen“ omezení potřeby dovozu během některých období, neb to je velký rozdíl, a pochopíme, že soběstačnost není to samé jako eliminace rizika). Mimochodem v další klíčové komoditě, kterou se postupně stane vodík, bude naše soběstačnost, stejně jako třeba v případě Německa, nereálná (stejně jako dnes u ropy nebo plynu, které vodík bude nahrazovat).
Ale jak velký dává elektrická soběstačnost smysl? Svět se změnil, a zatímco naše země měla dřív výhodu v tom, že využívala zásoby hnědého uhlí (často na úkor zdraví a přírody), jehož spalování přinášelo poměrně levnou elektřinu či teplo, dnes je situace jiná. Nejlevnější elektřinu dnes lze získat ze slunce a větru, ale tu z větru vyrobí levněji než u nás přímořské státy, ze slunce země na jihu. Fungující trh s elektřinou a vývoj v Německu pak hřiště pro naši energetiku, která se též musí podílet na snížení emisí, dokreslují.
S koncem doby uhelné vstupujeme do období, kdy levnější výroba elektřiny u nás bude minulostí. Naší snahou by mělo být tuto nevýhodu snížit, ne zvýšit. Pokud uspěje k radosti některých firem cesta české soběstačnosti, povede to k vyšší ceně elektřiny, neb to bude vyžadovat vybudování zdrojů, které jsou příliš nákladné. Poškodí to konkurenceschopnost našich firem a zatíží rozpočty domácností. Samozřejmě, rozsáhlý rozvoj naší elektroenergetiky dává smysl, zejména té decentralizované (hlavně ze slunce a větru), stejně tak jako budování špičkových (dnes paroplynových) zdrojů k doplnění výroby z OZE či provozování stávajících jaderných bloků (tak dlouho, dokud to bude bezpečné a ekonomické). I takto, ekonomicky racionálně, se dostaneme, i za pomoci využití zdrojů z EU na podporu OZE, k pokrytí většiny našich potřeb.
Ale slogan „soběstačnosti“ bychom měli vyměnit za koncept efektivity a řízení rizika. Nahrazovat na společném trhu zcela přirozený „ekonomický“ dovoz a vývoz elektřiny, který nám dá přístup k levnější elektřině pro domácnosti a firmy, vybudováním soběstačných, ale ekonomicky nesmysluplných zdrojů není dobrá cesta.