Vláda nás chce chránit před vysokými cenami, ale právě ty nás mohou přivést k nutným úsporám
30.09.2022
Myšlenka, že se k úsporám „vrátíme pak“, není dobrá. Jednou z hlavních cest, jak přivést občany a firmy k úsporám, je totiž vysoká cena. Přitom opatření, která vlády vytváří, se snaží domácnosti či firmy ve větší či menší míře před tímto ochránit.
Bez podstatných úspor to přitom nepůjde. Evropa čelí mimo jiné převisu poptávky nad nabídkou za „přijatelnou cenu“. Zásadně zvýšit nabídku trvá, a tak cesta ven z krize vede přes snížení poptávky. V případě plynu, kde hrozí nedostatek komodity, je to otázka zajištění stabilních dodávek, u elektřiny „jen“ snížení ceny. Aby to fungovalo, podílet se na tom musí všichni, firmy, občané i instituce. A hlavně všechny státy napříč EU. Je proto dobře, že naše předsednictví se snaží získat podporu pro návrhy Evropské komise, které na úsporách staví.
Naším úkolem není jen povinné úspory vyjednat, ale též jich dosáhnout. Bohužel, logika plošného stropu, kterou část politiků chtěla prosadit napříč ekonomikou, tomu brání. I když je třeba u elektřiny cena za kWh pět korun nejméně dvakrát vyšší než v nedávné minulosti, pro průměrnou domácnost se spotřebou 3000 kWh za rok to představuje zdražení v řádu 7500 korun ročně. To je 625 korun měsíčně a něco přes 20 korun denně.
U těch, kteří využívají hojně plyn, bude celkové zvýšení nákladů o dost vyšší. A podle typu paliva vzroste i náklad na dálkové vytápění. Je ale jasné, že pro řadu domácností dodatečný náklad v řádu několika desetikorun denně přístup ke spotřebě energií zcela nezmění (nelze opomenout, že „průměrným“ domácnostem pomůže růst příjmů, u průměrné rodiny v řádu několik tisíc měsíčně).
Různorodější je situace u firem. Ty se liší především rozdílným podílem energií na výrobku, různou schopností promítnout růst nákladů do cen a hlavně tím, jak s možným rizikem růstu cen energií pracovaly. Snížit ho podstatně šlo dlouhodobými nákupy energií, které rozkládají v čase změny cen, pak zvýšením efektivity, vlastní výrobou či plánem na přechod na jiný zdroj. Stropovaná cena pět korun za kWh elektřiny a polovic u plynu vrací ceny někam k přelomu let 2021 a 2022. Ani zde by „stropy“ úspory napříč firmami asi nevyvolaly. Nemluvě o obrovském morálním hazardu takovéhoto přístupu – ten se často označuje jako „privatizace zisků a zestátnění nákladů“.
To, že ministr průmyslu otevřel Pandořinu skříňku svým vyjádřením, že by se strop pro domácnosti mohl vztahovat jen na část spotřeby, je dobře. Vědomí, že za neušetřených třeba 20 procent zaplatí domácnost vyšší cenu, dá většímu množství lidí důvod šetřit.
Alternativní, i když o něco méně účinný systém by byl třeba v nastavení bonusu za úspory. Stát by domácnostem, které ušetří například nejméně 15 procent elektřiny (analogicky u plynu), za ušetřené kWh zaplatil „stropovanou cenu“ nebo naopak poskytl slevu na elektřinu spotřebovanou.
Výsledek na první pohled překvapí. Při „nestropované ceně osm korun“ by tím domácnost ušetřila kolem 30 procent nákladů na silovou elektřinu, zatímco stát by připlatil jen zhruba 10 procent (u dražší varianty o něco víc). Trik je v tom, že stát místo dotace na spotřebovanou energii zaplatí odměnu za šetření, ale domácnost ušetří jak tímto bonusem, tak úsporou energie. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby podobný princip byl součástí návrhu na strop, což by umožnilo vyšší rozdíl cen za energii v rámci „úspor“ a za tu nad ně.
Je velmi sporné, zda se mají dočkat plošné podpory i podniky. Dotovat z peněz občanů energii pro provoz bankovní pobočky, výdělečné IT firmy nebo kavárny, kde latte stojí stovku, je těžce zdůvodnitelné. Kombinace unií již schválené omezené podpory firem v závislosti na dopadu cen energií do jejich ekonomiky spolu se schématem, které – podobně jako u zmíněného modelu pro domácnosti – „odmění šetření“, se jeví jako mnohem lepší cesta než plošné a velmi nákladné stropy.
Podpora šetření u firem a domácností ale není jediným „úkolem dne“. Naše předsednictví EU v těchto dnech vyjednává pravidla, která nepožadují jen snížení celkové spotřeby, ale též omezení poptávky v době, kdy je elektřina drahá a k jejímu zajištění se musí spalovat drahý a nedostatkový plyn. Jsem zvědav, jak se s tímto úkolem srovná náš stát, který dlouhodobě odmítá principy moderní energetiky včetně třeba chytrého měření nebo řízení poptávky, a zaměňuje „smart meters“ za ke zcela jinému účelu využívané HDO (hromadné dálkové ovládání, které možná lze využít, ale jen při zásadní změně jeho nastavení).
Řeč je o úsporách, ale nelze pominout ani dopad státní intervence na státní rozpočet, neb to je to, co budou občané v budoucnu splácet. A také to mluví proti plošným opatřením bez jasné podpory úspor. Základní aritmetika je jasná – při konečné spotřebě přibližně 60 TWh elektřiny a podobného kvanta plynu stojí plošné snížení ceny jen o jednu korunu u elektřiny a 0,5 koruny u plynu (zhruba dnes odpovídá podobné slevě na jednotku energie) stát 90 miliard ročně. Znamená to, že masivní intervence, po kterých volají někteří politici, jsou pro rozpočet zcela nepřijatelné, neb vedou k nákladům v řádu mnoha stovek miliard.
Částečně lze opatření financovat novou speciální daní. Rodí se totiž dohoda, že se země EU pokusí část peněz, které směřují k výrobcům benefitujícím z vysokých cen, stáhnout do rozpočtu. V případě naší země je to možné jen u elektřiny, kterou (navíc levně) vyrábíme, neb vyšší náklad na cenu plynu směřuje mimo naši ekonomiku. Potenciál „vydělat si daní“ na velkorysou podporu tedy existuje (u poloviny spotřebované energie). A jednak peníze stát získá s nemalým zpožděním, ale hrubý odhad výnosu mi směřuje maximálně na třetinu nákladů, o které se domácnostem a firmám náklady růstem energií zvýší. Takže při nastavení rozsahu podpory hraje stav veřejných financí, který je u nás špatný, roli.