Vláda se snaží držet veřejné finance pod kontrolou. Špatná struktura příjmů však volá po reformě
18.01.2025
Především je úspěchem (někdo by řekl dnes nutností), že výdaje na obranu dosáhly alespoň minimální úrovně požadované NATO, tedy nad 2 procenta HDP. Daří se též držet tempo státních investic, udržet jistou stabilitu zdravotních „financí“ či nerezignovat na přislíbené platy učitelů. Méně radostné je pak zjištění, že stát preferuje své financování prostřednictvím danění mezd, což je ekonomicky špatně. Naopak daně ekonomicky méně bolestivé využívá málo (co si ekonomicky vzato kupujeme třeba za jednu z nejnižších cen benzínu v EU, není jasné). Jinými slovy, přetrvává – ne-li se prohlubuje – stav, kdy struktura příjmů rozpočtu není nastavena tak, aby co nejméně zatěžovala ekonomiku a životní úroveň.
Samotný deficit je samozřejmě velmi vysoký, a to i přesto, že vláda (v rámci omezení, která si stanovila), o jeho zlepšení usiluje. Doložit, že se jí to aspoň částečně daří, není složité.
Kdybychom se (zcela chybně) drželi „tradice“ výdajů na obranu kolem 1 procenta HDP, deficit by hned klesl o 80 miliard. Další desítky miliard deficitu přidává dluhová služba na rychle rostoucí dluh. A opozice by si měla připomenout, že to byl její nápad (bohužel podpořený i ODS) obrat státní kasu o zhruba 80 miliard ročně snížením daní (tzv. zrušení superhrubé mzdy), na které rozpočet „nemá“.
Jinými slovy, jen bez těchto faktorů by deficit zřejmě zůstal viditelně pod 100 miliardami, tedy nedaleko od pro nás přijatelného strukturálního schodku 1 % HDP. To však nijak neuklidňuje, neb tyto faktory jsou nezvratnou realitou. Navíc je zásadní, aby naše země nejen pokračovala v dnešním tempu investic (do školství, obrany či infrastruktury), ale také nastartovala investice nové, například do rychlé železnice, což s sebou ponese výdaje v řádu stovek miliard.
Co tedy číslo 271,4 (a údaje za ním) říká?
Vláda se v rámci svých politických omezení opravdu snaží držet veřejné finance pod kontrolou. Špatná struktura příjmů však volá po podstatné reformě, což není to samé jako zvýšení zdanění (reforma sama o sobě může být neutrální, může tedy jen změnit strukturu, nikoliv snížit či zvýšit daně). Zcela zásadní jsou z tohoto pohledu kroky vlády ke zlepšení střednědobé udržitelnosti penzí i zdravotnictví, bez nichž by nebylo ani mírné snižování deficitu bez vytváření zjevných „tikajících bomb“ v budoucnu reálné.
I přesto se zdá, že naše veřejné finance bez nastartování velmi rychlého růstu ekonomiky (což není bohužel v blízké budoucnosti úplně reálné) nebo zásadního snížení výdajů (kdo ví, kde, ať to konečně řekne) nejsou na cestě k rychlému dosažení přijatelnějších deficitů. Natož tak k vytvoření rezerv na nepříznivé doby, které se v poslední době opakují příliš rychle. A stejně tak ani k vytvoření dostatečného prostoru na výdaje nové.
To, co je ambicí našeho státu, dle mého názoru správně, tedy mít kvalitní (většinou bezplatné) vzdělávání, dobrou obranyschopnost, moderní infrastrukturu a celkově zajistit našim občanům vysokou kvalitu života, lze za dnešních podmínek zajistit jen růstem dluhu. A to dokonce i v situaci, kdy velkou část investic hradíme z peněz EU, což nebude stav, na který lze v budoucnu spoléhat.
Zadlužování našich dětí, kumulace finančních rizik a neřešení zjevných problémů je opakem odpovědné politiky. Doufejme, že touto cestou se naše země nevydá, což se ale stane jen tehdy, pokud si občané ve volbách proponenty populismu, neodpovědnosti a odkládání řešení nezvolí.
Celý článek zde.