Začněme digitalizaci Česka od škol
28.08.2020
Stejně jako dřív budou děti mladší i starší zahrnovány nesmyslným kvantem informací, jejichž (velmi dočasné) vstřebání bude ověřováno jen málo smysluplnými, zato přísnými testy. Případná modernizace se zřejmě projeví pouze opětovnou debatou o tom, zda má, či nemá být povinná maturita z matematiky (v současné době vede tábor "nemá") a jak má tato zkouška vypadat, aby dávala smysl současně pro studenty gymnázií i odborných škol.
Postrádat i nadále budeme to, co je zásadní. Tedy abychom si realisticky ujasnili, co si opravdu žák základní a střední školy v 21. století má bezpodmínečně ze školy do dalšího života odnést. Netýká se to jen matematiky. V jiných předmětech si můžeme klást otázku, zda by obsah látky pro střední školy zvládl student odborného oboru univerzity těsně před promocí. Zatím je to zkrátka tak, že studium na základní i střední škole rovná se biflování kvanta učiva, které není třeba pochopit, ale je nutno si jej na zkoušení či maturitu dočasně zapamatovat.
Právě teď je přitom jedinečná příležitost to změnit. Skoro celé druhé pololetí studenti strávili školní docházku v režimu "on-line". Někde to sice znamenalo "půl roku prázdnin", jinde se ale během neuvěřitelně krátké doby rozjel intenzivní program. Běžely on-line hodiny s aktivní účastí dětí, studenti dělali projekty po síti a zcela běžně psali e-úkoly. A rodiče dostávali od učitelů docela dost informací o tom, co se děje. Nemělo by tedy být nic snazšího než na to šikovně navázat. Tedy rozšířit tuto praxi tak, aby nebyla výjimkou.
Bylo by to dobré jednak proto, že nevíme, co nám tato či jiné pandemie přinesou, ale hlavně proto, že takovéto měsíce (ve fungujících školách) daly dětem, přes zjevné omezení "objemu učiva", do dalšího života více než dlouhé hodiny sezení ve škole a neméně úmorné hodiny biflování na zkoušky. Mimochodem, mnoho studentů potká podobná zkušenost, jako je on-line hodina, při pohovoru k získání pracovního místa.
Zdá se, že by stačilo málo. Trochu více podpory a hlavně nalezení cest, jak rychle přenést onu dobrou praxi i do škol, které si z toho či onoho důvodu daly volno. A možná by byla zapotřebí i trocha investic tam, kde se jich nedostává. Ministerstvo školství teď přišlo s plánem dát 1,2 miliardy korun na školní počítače, ale je otázka, zda to bude stačit a jak bude v praxi technika využívána.
Zajímavé čtení v tomto směru poskytuje rok stará zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) na toto téma. Nejprve co tam stojí k penězům: od roku 2011 do poloviny roku 2018 čerpaly školy z fondů EU přes 22 miliard korun. Například z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost získaly základní a střední školy 5,5 miliardy korun, za které pořídily zejména ICT vybavení (informační a komunikační technologie). Znamená to, že peníze na ICT i modernizaci škol zřejmě byly. Jestlipak ale někdo myslel na to, co s těmi počítači budou děti dělat? NKÚ konstatuje, že sice ano, ale bylo to skoro k ničemu. Vzhledem k zaměření operačního programu školy musely nákupy ICT zaštítit vytvořením více než 1,8 milionu digitálních učebních materiálů. Ty jsou ale často nekvalitní, mají duplicitní obsah a využívají se jen minimálně.
Asi něco zaskřípalo ve strategii státu. I na to se NKÚ podíval: ministerstvo školství v rámci Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020 naplánovalo 43 aktivit a NKÚ prověřil 18 z nich. Ty klíčové ministerstvo stále nesplnilo. Neurčilo, jaké znalosti by měli žáci získat a jaké kompetence by měli mít učitelé, nezajistilo vzdělávací materiály pro žáky, natož učitele, nevznikla ani nabídka dalšího rozšiřujícího vzdělávání pro učitele.
Takže peníze byly, projekty proběhly, strategie byly napsány − a nezměnilo se nic. Když došlo díky pandemii k "testu", zafungovali jen motivovaní a vzdělaní jedinci, nikoliv systém jako celek. I díky tomu nám digitální svět, který jinde funguje obvykle lépe, i přes miliardy na investice zase o kus utekl.
Nyní máme šanci na repete. Šanci zcela jedinečnou a asi na dlouhou dobu poslední. Část škol, i když ne velká, je na zásadní modernizaci připravená, neb si to zkusily a mohou to, co zjistily, rozvíjet a sdílet. A také, a to je hlavní, v rámci krizové podpory z rozpočtu EU dostaneme stovky miliard korun na investice, které navýší již tak obrovský příděl prostředků v rámci běžného rozpočtu unie. Měli bychom si uvědomit, že se čas krátí. Unijní protikrizový fond je věc výjimečná (navíc v dalších letech jej budeme splácet) a štědrost unijního rozpočtu vůči naší zemi se chýlí ke konci. Brzy totiž dostihneme v životní úrovni průměr unie. Navíc jednou z hlavních priorit těchto peněz je digitalizace a chytrá ekonomika. Zásadní modernizace a digitalizace školství tomu odpovídá snad nejlépe ze všech možných oblastí, takže bychom se jí měli věnovat na plné obrátky.
Podstatná změna našeho základního a středního školství by vyžadovala pár zdánlivě snadno proveditelných kroků.
Aby si děti vůbec mohly "nové dovednosti" osvojit, je nutné zredukovat rozsah "dovedností starých". Vytvořený prostor je potřeba zaplnit výukou, která bude třeba z hlediska − obvykle rychle zapomínaných − faktů chudší, ale bude více stát na digitálních technologiích. Včetně e-learningu. A bude v ní důraz na větší samostatnost a odpovědnost studentů stejně tak jako na týmovou práci. Od hodnocení stojícím hlavně na memorování by bylo třeba přejít k hodnocení dle výsledků projektové aktivity studentů. Jak skupinové, tak individuální − to k zamezení příliš velkého parazitování na práci spolužáků. Právě s týmovou a projektovou prací se totiž většina studentů v budoucnu jistojistě setká.
Nejde to ovšem bez toho, aby značná část učitelů dostala patřičnou podporu, protože pro řadu z nich je vrcholem digitálních dovedností zadávání úkolů e-mailem. Právě snížení rozsahu učiva v "konvenční" výuce by tento prostor vytvořilo. Půjdeme-li cestou dalšího navršení požadavků na učitele a žáky, nepohneme se reálně vpřed.
Speciální pozornost je třeba věnovat školám v ekonomicky slabších lokalitách a dětem z rodin, které jim neposkytují či nemohou poskytnout dostatečnou podporu. Ale to by nemělo být v on-line světě složitější než nyní. Nesmí být cílem škol zlepšit pro 10 procent nejlepších studentů, ale podstatně zlepšit kvalitu vzdělání jako celku (tedy zlepšení znalostí a dovedností) pro drtivou většinu všech dětí a studentů.
Osobně mi to připadá jako realistický projekt, který by Česko mohl posunout vpřed. Otázkou ale zůstává, jaké má šance v zemi, kde ani po 30 letech "spolunáležení" k Západu nevíme, kudy vlastně povede dálnice z Brna do Vídně. Moc velké asi ne. Bohužel.
O tom, že reforma školství je věc složitá, budeme nejspíše mluvit další desítky let, možná že za unijní peníze nakoupíme další počítače, necháme vyhotovit další tisíce digitálních materiálů a výsledek bude znovu podobný tomu, jak jej zhodnotil NKÚ. A jak jej rodiče dětí školou povinných denně vidí. Státní instituce, které by na modernizaci měly dohlížet, budou dále žít svůj klidný, nerušený život, který stojí na psaní koncepcí a možných strategií, jež se plní leda náhodou.
O miliardy na "digitální zakázky" svedou, k radosti velkých IT firem, boje ministerstva a další státní orgány, které nechají vyvinout další (v praxi málo funkční) části "českého digitálního státu". A ty budou samozřejmě vyžadovat další investice na "udržení v provozu", kterého si ale občané či podnikatelé skoro ani nevšimnou.
To vše pak přinese výsledek podobný tomu dnešnímu. Není radostný. Dle indexu digitální ekonomiky společnosti DESI (z dílny Evropské komise), hodnotícího mimo jiné i stav eGovernmentu, jsme daleko za průměrem EU, a navíc jsme v žebříčku klesli, byť jen o jedno místo. Třeba v oblasti elektronické interakce s veřejnou správou jsou na tom hůř jen tři unijní země, u digitálních služeb pro podniky je jich horších pět. A možná i díky tomu je jen osm zemí unie hodnoceno hůře ve schopnosti využívání digitálních technologií firmami.
Pochybuji, že to desítky miliard z unijního rozpočtu zásadně změní. Problém totiž není v penězích, ale v absenci dobrého plánu na změnu. Začít skutečnou změnu od škol, když jsou, zdá se, jiné státní orgány vůči změně odolné, je nyní nejlepší řešení, které by mohlo přinést překvapivě dobré výsledky.
Původní znění článku vyšlo v Hospodářských novinách zde.