Zemědělská politika EU potřebuje změnu
20.10.2020
Za prvé, zemědělská politika EU a její realizace posilují koncentraci v zemědělství. Mimo jiné i kvůli jejímu nastavení (a kvůli politice českých vlád) došlo u nás k tomu, že namísto malých a středních farem zemědělství dominují zemědělsko-průmyslové velkopodniky. Průměrná velikost „české farmy“ je 130 oproti 16 hektarům v EU (2016 Eurostat). V zemi je několik „farem“, které hospodaří na ploše větší než deset tisíc hektarů.
Za druhé, na výkon zaměřené hospodaření rychle znehodnocuje půdu, a vytváří tak problém do budoucna. Jen méně než polovina půdy u nás dnes není postižena erozí. Téměř pětina je poškozena silně nebo ještě hůř. Dokládá to, že nastavení zemědělské politiky nevytváří dostatečný tlak na zajištění udržitelného hospodaření s půdou.
Za třetí, zejména velké podniky hospodaří na obrovských lánech monokultur, až v poslední době dochází ke snaze omezení velikosti jedné plochy monokultury na 30, respektive 15 hektarů. Což je více než rozloha průměrné farmy v EU. Logicky proto problém velkého podílu velmi rozlehlých lánů monokultur jinde neznají.
Za čtvrté, jasně se ukazuje, že dnešní systém dotací přispěl ke zvýšení koncentrace podnikání v zemědělství: oproti roku 2007 se snížil počet farem o třetinu, jejich průměrná rozloha se zvýšila bezmála o polovinu. Odpovídá to plně ekonomické logice, kdy „dotace na jednotku“ je stejná (nebo jen mírně nižší) pro firmy velké, střední i malé. Nastavené rozdíly nejsou dost velké, aby trend zvrátily.
Za páté, koncentrace podnikání a růst velkých farem citelně poškodil rozvoj obcí, neboť velké farmy zaměstnávají méně lidí a často se obejdou bez pracovníků z míst, kde obdělávají půdu. Vesnice tak přicházejí o pracovní místa, která by přirozeně život na nich měl nabízet.
Dvě možnosti zlepšení
Proto mám za to, že nastavení společné zemědělské politiky nesmí být jen mírnou úpravou toho minulého. Pokračování dnešního stavu nejen posílí tyto negativní trendy pro životní prostředí, život na vesnici či konkurenci na potravinovém trhu v České republice. Bude mít, prakticky s jistotou, postupně podobné dopady v zemích v celé EU, pokud jejich vlády nepřistoupí k tomu, že v rámci unijních pravidel jasné protiváhy těchto faktorů nenastaví. Zásadní jsou dva parametry pro nastavení CAP, ze kterých zlepšení může přijít.
Prvním je existence stropů na celkovou platbu jednomu podniku či skupině propojených podniků z unijního rozpočtu. Druhým je silnější podmíněnost plateb postupně realizovanými opatřeními, která budou chránit kvalitu půdy, životní prostředí i klima (provázanost a dostatečně vysoká „platba“ za vyšší péči o životní prostředí jsou korektní cestou, aby i farmáři přijali vyšší odpovědnost za stav přírody a planety, neb vyšší náklady nelze, přinejmenším krátkodobě, přičíst k tíži farmářů).
Stojí za zmínku, že v případě celkových plateb z unijní zemědělské politiky byl v ČR příjem jedné zemědělskoprůmyslové skupiny v letech 2018 a 2019 z unijního rozpočtu ve výši přesahující 50 milionů eur za rok (dle zprávy z médií). Vzhledem k setrvalé nízké transparenci těchto plateb odhaduji, že řada dalších podniků získala částky v řádech milionů eur.
Přitom návrh Evropské komise na strop plateb, který zřejmě poslanci odmítnou, byl sto tisíc eur za rok (plus výše mezd). Tak intenzivní podpora, spolu s výhodami „úspor z rozsahu“ a někdy také s „tržní silou“ větší firmy, vede k vychýlení situace na trhu ve prospěch velkých firem a pokračování koncentrace podnikání.